Zánik firmy Baťa-největší hospodářská katastrofa našich dějin

Baťovo království obuvi, jak se firmě říkalo, to nebyl jen extrémně úspěšný výrobní konglomerát širokého sortimentu nejkvalitnějších a nejlevnějších výrobků. Byl to hlavně společensko-politický objev. Byl to políček teoriím o nesmiřitelnosti společenských tříd a nevyhnutelnosti třídního boje.

To lze nejlépe charakterizovat příběhem ruského generála, který je popsán v životopisné knize Jana Bati od brazilského autora Francisca Moacira Aranja. Stručně jej uvádím:
Generál Luža z Uherského Brodu, známý jako hrdina československých legií z 1. Světové války a svou odbojovou činností za Protektorátu, při které padl, měl tento příběh tlumočit Janu Baťovi v roce 1937. (originál této knihy vyšel v Brazílii roku 1952, tedy za života Jana Bati, což příběhu dává snad dostatečnou hodnověrnost.)
V tom roce 1937 byly v Československu nějaké vojenské manévry, na něž byli pozváni i sovětští generálové. Generál Šapošnikov ještě s jedním generálem, jehož jméno J.B. zapomněl, požádali generála Lužu, aby jim zprostředkoval návštěvu ve Zlíně. Po této návštěvě, ten druhý generál byl po návštěvě zachmuřený a ve špatné náladě. Večer ho v pražském hotelu gen. Luža pozval na drink a ptal na příčinu jeho smutku. Host promluvil: (cituji z knihy)
„Jsem hluboce zklamaný z toho, co jsem dnes ve Zlíně viděl. Nikdy bych nepomyslel, že mě taková návštěva může přivést do podobného duševního stavu. Nějaká kapitalistická organizace tady vytvoří něco, za co se bojuje v Rusku od roku 1917, a pro co jsme už prolili potoky krve… Miliony a miliony musely zbytečně zahynout. Ne! To není možné…“ A zakryl si oči… Mohutné prsty se zaryly do tváře.
Generál Luža ve snaze rozptýlit pohnutí, které otřásalo tímto mohutným mužem, namítl: „…Baťova organizace má taky chyby“. „Vím, že není dokonalá“, skočil mu do řeči Rus. „ale je tím, co žilo v mých představách! A když si vzpomenu, že těmato rukama jsem chladně – nyní mohu říci barbarsky – zavraždil stovky ruských kapitalistů v domnění, že očišťuji tvář země od parazitů, kteří vykořisťují světový proletariát! Ale… co vidím teď? Jednoho z těch, které v mé vlasti tak nenávidíme, a jenž uskutečnil v sousední zemi to, co se v Rusku dosud nepodařilo: Poskytnout svému lidu šťastný a spokojený život. To je na mne příliš. Prolil jsem tolik krve a tolik jsem nenáviděl…“
I já jsem byl vyveden z míry, když jsem si toto přečetl. Nechtělo se mi tomu věřit, zapochyboval jsem proto, že kniha pokračuje zprávou, která prý nějak pronikla z SSSR, že ten generál byl zastřelen, tedy že se zřejmě někomu v Moskvě svěřil se svým poznatkem.
Řadu dní jsem chodil s tímto příběhem v hlavě, nemoha se zbavit dojmu nepravděpodobnosti.
Nakonec jsem si udělal závěr: I kdyby se to nestalo, je pravděpodobné, že se to stát mohlo. Protože všechny vstupy jsou pravděpodobné. Bratři Baťové skutečně vytvořili ve Zlíně a v desítkách svých měst po světě společenství lidí, kteří žili ve srovnání s jinými pracovními kolektivy celého světa v relativním blahobytu, bez důvodů k nějaké třídní nenávisti.
 Jedenkrát jsem se vracel do Zlína z Prahy tzv. vlakem družby, kterým jeli do Zlína sovětští turisté. Celou cestu jsem se s nimi bavil. Bylo vidět, jak jsou dychtiví mluvit s občany ČSR. Každá skupinka se se mnou bavila nějakou čtvrthodinku, a aniž jsem to tehdy postřehl, stal jsem se něčím vzácným, o co je třeba se rozdělit. Vždy po chvíli poděkovali, rozloučili se a tak a dopřáli to potěšení hovoru s „místním“ další skupince.
 Tu poslední skupinku jsem si pak přivedl domů, do Baťova čtvrtdomku. Měli jsme tam titěrnou kuchyňku, původně jen kuchyňský koutek. Světlý nábytek lemoval dvě stěny a jen malá pravoúhlá ulička jej oddělovala od bílého plynového sporáku. Vedle byla koupelnička stejně těsná. „Kakaja bělaja kuchňa“, vzdychaly ženy. A „Charošij Baťa“, když jim žena vysvětlila, že všechny ty domky, hotel obchodní dům a jiné postavil pro své lidi před válkou kapitalista Baťa.

Tato skupinka měla večer přivést ostatní členy výpravy, ať se taky podívají. Nepřišli. Šli jsme za nimi na hotel, jen obtížně jsme se dostali do místnosti, kde celá výprava byla. Byli připití, otrávení. Na otázku proč nepřišli, mi jeden z nich řekl: „Ty znaješ…“ a rozzlobeně mávl rukou. Jasně, ti z první skupiny návštěvníků projevil nadšení a vedoucí výpravy už nikoho ven nepustil. Nepostříleli je (doufám), ale jinak obdobný příběh jako s tím generálem.     
     
Proč vás bavím těmito příběhy? Protože to, co poznal ten nešťastný generál, to bylo jádro „Batismu“, chcete-li.
Perfektní, nedostižný a nenapodobitelný systém komplexní výroby a prodeje vytvořený životní filozofií Tomáše Bati na základě vlastních zkušeností i poznatků z USA jako služba veřejnosti a americkými ekonomy a politology stavěný nad americkou skutečnost, dává lidem maximální možné mzdy, buduje jim domky a celá zahradní města, opatřuje levně základní životní potřeby atd., atd. No – socialismus s Baťovou kapitalistickou tváří.
Mír a vzájemná oddanost mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci – spolupracovníky. Kapitalista učí své lidi životní moudrosti, dává školy jejich dětem, zaměstnává jejich děti a vychovává je k samostatnosti a hospodárnosti.
Vše je spolu provázáno jako v samočinném počítači. Prudkým, jinde nevídaným tempem systém roste, expanduje do světa, a jak roste, rostou i mzdy a podnikové služby, klesají ceny výrobků.
Světová i domácí konkurence zuří (ten Baťa musí být čaroděj), na nátlak výrobců a odborů vlády vydávají speciální protibaťovské zákony, uvalují mimořádná cla, ale nic nepomáhá. Baťa staví továrny a města u nich doma.
Baťa opatřuje republice víc deviz, než Škodovka, platí taky nejvíc daní, tedy staví na nohy veřejné rozpočty. Z velké části je jeho zásluhou Československo desátou nejprůmyslovější zemí. Kde je teď bez Baťů, a kde by byla s Baťovci?

To byla pitomost to znárodnění, což? A ještě k tomu těch 15 let těžkého žaláře pro Jana Baťu. To se náš národ pěkně odvděčil.
Na závěr ještě dokreslující informace o Janu Baťovi. V roce 1935, když odstoupil Masaryk, byl Jan navržen za kandidáta na prezidenta. Odtud ta nevraživost Beneše k Janovi. Jan odmítl kandidaturu (ve prospěch Beneše!). V roce 1957 byl Jan navržen za kandidáta na Nobelovu cenu míru za plán i částečnou realizaci kolonizace pustých oblastí Jižní Ameriky. Kandidaturu odmítl, protože dalším kandidátem byl jeho přítel, generál a humanista, za nastolení porozumění mezi kolonizátory a původními obyvateli. Deset let předtím byl Jan za ten plán v ČSR obžalován.

       Zlín, 20. 9. 2009                                                                 Stanislav Vrbík, tel. [phone]

Stále platí, že u mne můžete získat přehled o dostupné četbě o Tomášovi a Janovi Baťových, i některé knihy.
Na adrese www.vrbik.blog.ides.cz najdete dřívější moje blogy i nabídky knih.