Odpověď na reakce k článku Proč se komunisté museli zbavit odbojářů

Odpověď diskutujícím: Vážení, předkládám Vám soubornou odpověď, která by měla uspokojit všechny diskutující. Vycházel jsem z knížky Oty Rambouska Jenom ne strach, která vyšla v roce 1990. 

Nick „rezjir“
Beneš ke konci války navštívil Stalina v Moskvě, kde zřejmě upekli Košický vládní progam. Klíčová ministerstva dostali komunisté. Mimo jiné armádu a vnitro. A hned začali připravovat svůj moskevský program převzetí moci ve státě. (Nedělejme si Benešovi iluze, byl to socialista a měl k Moskvě možná blíž než k Londýnu, kde celou válku byl s exilovou vládou). Takže v jejich ministerstvech začala komunistická „výchova“ a kádrování už v roce 1945.  I Finanční stráž byla jejich. Antikomunističtí ministři a jiní činitelé exilové vlády zůstali v Londýně, věděli, co mohou od této „Benešovy“ vlády očekávat.
Komunisté založili pro mládež SČM a Svaz brannosti. Tyto organizace pořádaly v Poděbradech… cituji Ctirada Mašína, ročník 1928, syna ruského legionáře a jednoho z nejstatečnějších odbojářů proti okupaci – jednoho z legendárních Tří králů, o jejichž odhalování a likvidaci se nechával informovat Adolf Hitler: … „moje žádost o přijetí do vojenské akademie byla zamítnuta pro buržoazní třídní původ…Svaz brannosti a ČSM v Poděbradech  organizovali zvláštní kurs…byl jsem přijat jako jediný středoškolák, ostatní byli vybrané dělnické kádry… vedl jej zuřivý komunista. Deset nebo čtrnáct dní jsme se učili, jak přepadávat vlaky, klást nálože, vyhazovat trati,…boji muže proti muži… dupnout podpadkem  do obličeje… rázným kopnutím do spánku přivodit smrt… podříznutí krku nožem. Byl to vysloveně záškodnický, teroristický kurs. Zvyšování brannosti? Nařízené a organizované kým? Proti komu? Kdy? Byla to velmi cenná zkušenost…
Považujete mnozí za nepochopitelné, jak mohu srovnávat Mašíny s odbojáři. Prosím vás, měli jste možnost získat někdy jiné informace, než komunistickou propagandu? Já jsem kromě knížky Jenom ne strach o otci a synech Mašínových od (tedy pro vás “opravdového protikomunistického odbojáře“) Oty Rambouska z roku 1990, snad nikde nic neviděl. Jenom přetrvávající starou komunistickou propagandu z 50. let a na ní postavené nadávky. Tak tedy zde je několik citací z Rambouskovy knížky „Jenom ne strach“, vyprávění Ctirada Mašína:

Lidé se začali ztrácet – do zahraničí a jiní do vězení. Bylo nám jasné, že Únorem začala jen nová forma diktatury. Jediná naděje byla v použití metody, jakou hlásali marxleninisté. Nesmiřitelný boj, vedený nemilosrdně a bez skrupulí. Mohli jsme odejít do emigrace, ale rozhodli jsme se bojovat a odejít až nás okolnosti donutí… Za nejlepší způsob boje jsme pokládali sabotáže hospodářství. Zvyšovat nespokojenost obyvatel…Znesnadňovat život členům strany a rozšiřovat mezi nimi nejistotu…Nastal náš čas, jak nás otec nabádal…Nehodlali jsme dál nečinně přihlížet…Zbrojovka vyrobila nový typ samopalů. Kde je najdeme? Na stanicích SNB…13 září časně ráno jsme dojeli do Chlumce n/C…vedl jsem ránu na zátylek…nemotorně se otočil čelem k nám a tahal pistoli. Pepa dvakrát vystřelil… Bylo jasné, že akce selhala… Za další cíl jsme určili stanici SNB v Čelákovicích…28.září…Uvnitř jsme se příslušníka zeptali, kde jsou zbraně…našli jsme pět samopalů a několik služebních pistolí…Bylo jasné, že necháme-li ho naživu, podá náš podrobný popis… Chyba z Chlumce se nesměla opakovat. Museli jsme se vyvarovat střelby…Položil jsem ho na kavalec a uspal…vytáhl jsem skautský nůž a uplatnil zkušenosti ze záškodnického kurzu o tichém zneškodňování…
Ctirad v uranových dolech. (Ctirad byl známým požádán o převedení kohosi za hranice, ale něco kikslo. Zatkli jej i bratra a strýce)…výslechy trvaly dva měsíce… bylo jich na mne pět, metoda domluv a nakládaček…když nebudeš mluvit, bude trest větší…víte tedy hovno soudruzi, jinak byste mluvili o provaze…za neoznámení trestného činu jsem dostal dva a půl roku…na Jáchymov… když jsem poznal systém a organizaci těžby, nebylo těžké začat se sabotáží…pracovalo zde několik desítek tisíc vězňů… světově nejkvalitnější smolinec…vše do SSSR…všecka hlušina se kontrolovala geigry…zaznamenaly-li uran, vozík se vysypal a hledal se ten kousek… dával jsem do vozíků s hlušinou malé kusky rudy… obrovské zdržení…byl nedostatek prázdných vozíků, těžba vázla…objevili se noví, vypasení „vězňové“…bylo nebezpečno… smíchal jsem aktivní prach s jílem a lepil pode dno vozíků…všechna kolejiště byla přeplněna „hunty“…při odstřelování jsem vbíhal na předek k odstřelu a nacházel nevybuchlé válečky a nevybuchlými rozbuškami, někdy i s kouskem zápalné šňůry…když jsem měl dost materiálu, chtěl jsem vyhodit strojovnu i s vrátkem…do toho přišla amnestie po Gottwaldově smrti 1953… Během roku 1952 mě kluci chtěli osvobodit…bylo třeba připravit několik aut pro transport…chyběly peníze na nákupy a na úplatky…rozhodli se přepadnout auto s penězi na výplaty v Kovolisu Hevlíkov…2. 8. 52 čekal brácha Pepa s Václavem Švédou na vyhlédnutém místě, Milan Paumer už byl na vojně v Martině…Václav vůz zastavil, legitimoval řidiče Františka Kočího, z druhé strany …Pepa s namířenou pistolí vyzval k vydání zbraní, …bezpečák Skokan vydal pistoli Václavovi… 
řidiče a bezpečáka odváděl Václav pěšky, Milan sedl za volat…vzadu účetní vedle stopařka Minaříková…Pepa jel k lesíku, Rošický se najednou snažil zezadu auto zastavit…při překračování příkopu se Rošický obrátil a namířil na Pepu pistolku 6,35 mm… Pepa sáhl pro pistoli…v kapse nebyla…“To bude nějaký omyl, soudruhu“ říká Pepa s úsměvem… pokladník nepřestává mířit…skočil Rošickému po ruce, zkroutil za záda…přemožený stále kladl odpor…Pepa vypálil…
Dozvěděli jsme se, že do Čierné jezdí utajované vlaky… první a poslední vagon plný estébáků, mezi nimi 3 vagony „smolky“…z dolu Kaňk u Kutné hory jsme si opatřili třaskaviny…padl nám do rukou metrák donaritu…
Václav se zmínil o nedostatku slámy na Olomoucku…vyrobili jsme si zapalovadla se zpožďovačem… měli jsme objet 21 vesnic… spadával mi řetěz na kole… opožďovali jsme se…byli jsme u Mořic, když vzplanuly první stohy… i poslední byl již načasován…kdosi se ve tmě zeptal, kde hoří… prozradil jsem se českým nářečím…dojeli nás dva chlapi na kolech… Václav zmizel…člen pomocné stráže VB Lecián a velitel hasičů Blažek mi zahradili cestu… Lecián: co tu děláš? Vytáhl jsem bouchačku a prásk, prásk…ústní podání: Jezdí tu partyzání a střílejí zápalné střely do stohů… Manžel jedné naší přítelkyně byl u SNB… ho nutila „jdi od toho pryč, ještě tě taky oddělají… slyšeli jsme o jakési demoralizaci u SNB. Domnívali se, že jde do tuhého a odcházejí… Říjen se blížil, Pepa dostal povolání k PTP, to by znamenalo 2 roky nečinnosti…k vyhození vlaku ani připravovanému přepadení autobusu estébáků už nemohlo dojít…všeobecně se čekalo, že válka je na spadnutí a my jsme chtěli být při tom…vycvičit se u Američanů a vrátit se…zbraně, střelivo, granáty a třaskaviny jsme pečlivě ošetřili a na čas zakopali…
Odešlo nás pět: ( 3. Října 1953) Ctirad a Josef Mašínovi, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata, jemuž jsme nedali zbraň, byl poněkud labilní – měl na starosti chloroform… Po několika dnech v NDR bylo třeba něco sníst… dva zazvonili…muž: pojďte dovnitř a s nikým se o tom nebavte…byl zajat v Pardubicích, vyprávěl, jak s nimi Češi zacházeli…říká, že některé věci je třeba zapomenout, chyby se dělaly na obou stranách. Vysvětlil směr, svetr za jídlo odmítl, přidal kávu a deset marek…  
8.10. znovu vyhladovělí posílají Václava (jediný mluví německy, byl celou válku v koncentráku). … přišla šenkýřka, ptá se, co si dám, říkám nemám za co, leda by někdo koupil hodinky…koukla na můj zarostlej ksicht a ty zválený hadry…vzala mě nahoru do bytu, oholil jsem se, řekl o příteli venku…že jdeme do Berlína…vysvětlila mi, jak to tam vypadá, jaká mají bezpečnostní opatření… tady mi dala kus červené tlačenky…půjde tam znovu s notně zarostlým Milanem…ve čtyři ráno se vrátí…sedli si, dostali pivo…ve dvě v noci přišel muž, zavedl je nahoru,… dostali černý chléb s máslem a marmeládou, Milan se oholil,…ona šla na nádraží zjistit odjezd vlaku, za tabatěrku a hodinky dostali 50 marek a bochník chleba…neměli nadbytek, ty věci koupili, aby nám pomohli.
Stanice Ucro. 10. října časně ráno vystupujeme z vlaku,… u nádraží nás zastavuje mladý VOPO (Volkspolicei), chce průkazy, vede nás dovniř, nechá nás čekat v boční chodbě…vrací se s osmi až deseti dupajícími policajty…jeden s puškou zařval „Hande hoch!“, my nic, komisař stojící přímo proti mě opakuje vztekle „Hande hoch!“ a pěstí mě srazil. Vzpřímil jsem se a vytáhl ruku s pistolí. Zamířil jsem na policajta, stojícího za ním, zdál se mi nejnebezpečnějším, že mi cílil přímo do obličeje. Cvak ozvalo se kovově… Bleskově jsem zopakoval a tentokrát jsem uspěl. Komisař se ne mne vztekle vrhnul a srazil mne na zem. Seděl mi na prsou a držel mé roztažené ruce za zápěstí. Střelba duněla ohlušivě prostorem, projektily svištěly…S vypětím všech sil jsem… komisaře převalil pod sebe…začal mne škrtit. Přitlačil jsem mu hlaveň na hrudník a vystřelil… opodál ležel třetí VOPO…bylo hrobové ticho… nikde nai živáčka…před nádražím opuštěné policejní auto… někdo na mne volal…byl to Pepa… s Milanem a Václavem jsme doběhli za město až na lesní cestu…Kde zůstal Zbyňa, nikdo z nás nevěděl. (vzdal se a byl doma oběšen) 
Obklíčeni na kraji lesa. Přijelo několik autobusů plných vojáků. Když jsme dosáhli nejzazšího lesního výběžku, shledali jsme, že nemůžeme ani o metr dál. Pole před námi se hemžilo policií. Utvořili jsme kruh pod posledními stromy a určili si palebné sektory… Mezi stromy za námi se začaly míhat  postavy. Rojnice začaly pročesávat les. Stříleli přímo před sebe do trávy. Šarže vyřvávaly rozkazy…dlouho jsem pečlivě mířil na chlapa … Všichni se cítili bezpečně na tu vzdálenost asi 120 metrů. Výstřel se ztratil v bubnové palbě, hřmící v lese za námi…Teprve po chvíli se jeden otočil a spatřil ležícího…Úskok se podařil, mysleli, že střela musela jít z místa vlevo od nás v lese za strouhou…z druhé strany se neustále přibližovala rojnice za neuvěřitelně husté střelby… řady byly již několik kroků od nás a bylo neuvěřitelné, že nás ještě nevidí. Náhle se k nám přihnalo asi pět vlčáků, vypadajících velmi zle. Běhali okolo, šlapali po nás a očichávali nás. Nikdo z nás se ani nehnul a tak se zdálo, že jsou zmateni… z pravé strany lesa se přiblížil přikrčený mladý VOPO s pistolí…přešel místo, kde jsem ležel…křičel na důstojníka, že v lese nikdo není… když byl asi 30 metrů vzdálen, zamířil jsem a vystřelil… zůstal nehybně ležet…Ve vězení jsem musel bezmocně přihlížet, jak vodí lidi na popravu a zařekl jsem se, že tohle někdo škaredě odskáče. V lese pátrání skončilo. Policisté se vraceli pozpátku, zbraně připravené…na poli před námi ale důstojník a poddůstojníci formovali řetěz, který měl postupovat na nás… Z pole, kde ležel můj první mrtvý volali, že tam mají mrtvého. Zprava přicházející sedlák volal „tady leží taky jeden“. Důstojník zavolal: Wer? Ein bandit? Nein, Polizist. Oficír začal nadávat a formoval řetěz. Pak zavelel Vpřed!  Ale nikdo se ani nepohnul.
Německo-česká družba. 29. Října jsme leželi na seně. Přeslechli jsme, že na půdu vylezla stará pro seno…uviděla Milana. Vykvikla a zmizela…Pepa mi stačil říct Radku, běž do baráku, já letím do kuchyně! Milan bez pistole hlídal v chlévě, odkud byl výhled do pole a na dvůr… ve stavení ani noha…v kuchyni Pepa držel v šachu 4 členy rodiny. „Kdo opustil barák?“ Dušovali se, že nikdo. Naléhali, abychom všichni odešli, že každou chvíli může někdo přijít…byl bílý den a odejít se nedalo…obě ženy šly s námi do stodoly jako rukojmí…začaly vyprávět o sobě, zřejmě si za války prožily svoje. Mladý přišel vystřídat manželku…vyprávěl o honbě na nás. V celém území nezastavovaly vlaky. Ustala veškerá doprava. Hlídky stály od sebe na dva metry po tři dny. Vždy jeden Vopo, jeden Rus. Řetězy stráží okolo vesnic. Akci řídil osobně šéf policie Maron. Nasadili tanky a obrněná auta… Lidé museli při nákupu v obchodech podpisovat formulář, že nás neviděli a neposkytli nám pomoc…Přišla žena a ptala se, nechceme-li bramborové placky. Když viděli, jak jsme to spolkli, přinesli ještě mísu bramborového salátu. Mladý nám vysvětlil situaci v Berlíně, nakreslil a pak zničil plán a dal nám plno dobrých a užitečných rad na cestu…Později odpoledne odjel mladý na kole promluvit se známým policistou, a nenápadně zjistit, jaká opatření ještě platí. Nakonec jsme si s domácími vyprávěli celý den. Řekli jsme jim, z jaké rodiny pocházíme a že otec byl nacisty popraven a došli jsme společně k názoru, že všichni lidé bez rozdílu národnosti musí odporovat zlu. Byli to velmi dobří lidé a byli si vědomi nebezpečí, které jim hrozí. 29. Října večer jsme se rozloučili. Dali nám na cestu bochník chleba. Mladý nás šel doprovodit. Zavedl nás nejkratší cestou k lesu. Podali jsme si ruce a mladý Němec zmizel ve tmě.
Toto jsem považoval za nutné ocitovat z důvěryhodného zdroje, abyste mohli Tento příběh hodnotit nezávisle na  tom, jak vás, nebo vaše rodiče informovala propaganda zločinného režimu.
Ta otázka statečnost či zločin Mašínů je velice složitá a obtížně pochopitelná pro mladou generaci, to pochopím, ale proč mi někteří starší spílají – to je asi otázka charakterového založení. „Jednou mám nějaký názor, protože jsem o tom kdesi slyšel, a kdyby trakaře pravdy padaly, nikdo se mnou nehne.“

Ještě pás slov k té protektorátní policii. Počítám-li ty Němcům pilně sloužící četníky k lidem, kteří kazí charakter národa, neznamená to, že nevím o těch, kteří jej nekazí a kteří zasluhují obdiv. Měl jsem spolužáka a kamaráda, syna prvorepublikového četníka. Oba rodiče mu gestapo popravilo hned v roce 1939.
Doufám, že aspoň některým čtenářům se vyjasnilo, že peníze, které skupina uloupila, byly určeny na přípravu osvobození Ctirada Mašína  a smrt účetního byla důsledkem jeho zbytečné služební horlivosti a nedá se to srovnávat s vraždou při sprosté loupeži za účelem sebeobohacení.
Petrovi z Bologni chci sdělit, že já nezdělaný hlupák jsem citoval vzdělaného historika Radomíra Lužu, syna toho protektorátními a ne prvorepublikovými četníky zastřeleného generála. Radomír Luža to napsal ve své knize V Hitlerově objetí v době, kdy pracoval jako historik na Tulane University v New Orleansu.
A když Vás tak snad k zuřivosti rozčiluje kritika protektorátních četníků: Vy máte nějaký důkaz, že to ti četníci neudělali?
Ještě k Wiki 5.5: Nesměšuji Mašíny s 2. odbojem, to byl jejich otec, oni byli ještě malí.
13. září 2010-09-13     Stanislav Vrbík