Baťova služba veřejnosti pro 21. století

2. část

V minulém příspěvku 15. srpna jsem se dopustil jakéhosi zrcadlového zkreslení výrazu. Napsal jsem totiž, že se Službou veřejnosti může nezaměstnanost v průmyslu růst rychleji. Správný výraz je, že tam bude klesat zaměstnanost. Významový rozdíl je v tom, že uvolnění lidé už nebudou bez práce, nezaměstnaní, ale bude dost prostředků, aby mohli pracovat v nevýrobní sféře. Tak mi to promiňte, bylo to zásadní, říkám tomu zrcadlové zkreslení. Ilustrace rčení, že když dva říkají totéž, není to totéž.
Ale pokračujme v tématu o nadčasovosti Baťova díla.

       BATISMUS A BOJ S PŘEKÁŽKAMI V LIDSKÝCH HLAVÁCH

Pojednáme o pošetilosti lidské, jež, ke škodě světa, často kazisvětsky a tragicky vítězí nad rozumem. O té pošetilosti, která Tomášovu duši nepoznamenala, a kterou on uměl léčit u svých lidí. Podmínkami samosprávy práce i přítomností mezi nimi, poučováním a vyučováním. Přidělováním práce, která pošetilost léčila.                                                                     

Jaká je to vlastnost a jak se projevuje? Především je to jakási povrchnost ducha, kterou v méně či více patrné formě trpí naprostá většina lidí. Jejím projevem je desorientace v přiřazování váhy jevům. Kdy proti zdravému úsudku stojí sympatie, přání, strach, pohodlnost, atd., malé je považováno za velké a naopak, dobré za špatné a naopak. Kdy se mylně domníváme, že nemáme čas se pozastavit, hodnotit, opravit. Spěcháme o překot, už abychom byli tam,… kde jsme vlastně být nechtěli.                                                                         

Pošetilost politiků je zapsána v uspořádání naší společnosti. Zákony a předpisy nejsou tvořeny kolektivním rozumem ministrů, poslanců a senátorů, ale přetahováním se pošetilců o prosazení populistických zájmů stran. Pošetilosti se zvláště dobře daří tam, kde je slabé sebevědomí a malá sebejistota. Čili tam, kde pošetilí rodiče, nechápajíce, co činí, nevěnovali se dost dětem a nedokázali správně formovat duše svých potomků. To pak vede i v dospělosti ty děti k již zmíněné povrchnosti, ustrašenosti, opatrnickému odmítání nových myšlenek, podléhání názorům výřečných lidí, davové psychóze, vlivu servilních sdělovacích prostředků, nebo naopak soukromých, bulvarizovaných. Dále pochybných autorit, zdánlivé většině, a hlavně demagogii. Důsledkem je, že lidé myslí a jednají pod vlivem různých okolností, jež nesprávně vyhodnotili.
Uveďme si ještě příklady pošetilosti moudrých lidí a lidových mas. Jeden z našich nejváženějších umělců, který měl za sebou i americkou zkušenost, neváhal upřímně propagovat socialismus: „Když všichni všechněm všechno dáme, pak všichni všechno budem mít dohromady“…(…i nový kalhoty…)
Syn prvního prezidenta neváhal sloužit komunistickému režimu jako ministr domnívaje se pošetile, že jej zmírní, a našel tak svou smrt.
Ještě svobodní voliči českých zemí způsobili, že KSČ vyhrála v r. 1946 první (a tím pádem i poslední) svobodné volby. Lidé volili pak už nenáviděný režim. Účast v nesvobodných volbách 98,9%. Podepisovali rezoluce za věšení nevinně odsouzených, antichartu, atd.
A co ti predátoři, kteří roztočili korupci a sají společenské prostředky po miliardách? Pošetilost a chorobná obsese k tomu. Ti lidé sice mají vědomí vlastnictví balíků peněz, ale přineslo jim to štěstí? Žijí za obezděnými paláci s desítkami goril, strachují se, že budou zrazeni svými sluhy, zatčeni, že jim uteče mladá žena a bude chtít půl království… Ti nemají ten povznášející pocit své prospěšnosti, uspokojení a štěstí z práce, kterou pomohli lidem k blahobytu jako jej mají lidé Baťova typu.                                                                     

Pojednávám o pošetilosti tak dlouze, protože se tragicky projevuje v našich dějinách i v přítomnosti. Obracím se k svému i společenskému svědomí: nezapomínejme, poučme se.
Nezájem a faktické odmítání Bati dávnou demagogickou bolševickou argumentací polovinou národa, tolerance k dalším komunistickým reziduím v dnešní době, uchylování se k plytké zábavě bulvárů, a bulvarizace většiny novin a časopisů, zbožňování profesionálního sportu, místo občanské politické angažovanosti, místo harmonizace rodin a zaujetí pro výchovu dětí, to je svědectví o naší národní pošetilosti, nesoucí nám mravní úpadek a zaostalost.
Vymýtí vzdělání pošetilost? Někdy to vypadá, že pošetilost je spíše součástí vzdělání.
Něco racionálního na tom dokonce je. Člověk, který po 15. roce věku není vtažen do víru opravdového života, dostává péči jako závislé dítě až do pětadvaceti, může mít v tomto věku, kdy už je zrání duše nenávratně ukončeno, tendenci zůstat mentálně ne zcela vyzrálým jedincem! Prostě duševní zrání zde probíhalo v „ochranné atmosféře“, mimo společenské kolbiště.
Duše už v čase, kdy se čerstvý inženýr dostane do společenské vřavy, má svůj vývoj ukončen a nenabírá podvědomou zkušenost a orientaci. Lidská duše je totiž formována prostředím, ve kterém se zrodila, vyrůstá a dozrává.
Tomáš Baťa přirovnává vysokoškolské studium hned po
maturitě a bez paralelní práce na pracovišti studovaného oboru,
ke studiu provazochodce: Učí se o gravitaci a rovnováze bez
praxe tak dlouho, až přestane být tělesně schopným a
ochotným po laně chodit.
Kdo jen trochu zná životopis Tomáše Bati, jeho „služební
cesty“, inspirované opravdovým hladem v ševcovské dílně za
objednávkami z Uherského Hradiště do Prahy v 15 letech,
neúspěšný pokus o podnikání ve Vídni v šestnácti a boj s
bankrotem v osmnácti, shánění prvních strojů, bez nichž by
dluhy nesplatil, ten ví, že toto byla průprava do života, jakou by
mu nedala žádná škola. Jakkoli vysoká. Taková průprava pak
nepřipouští žádnou pošetilost. Mohou mít dnešní děti takovou
průpravu? Měli by psychologové něco adekvátního vyzkoumat.
Třeba nějaké hry pro děti už od mateřinek a pro mladé i na
vysokých školách.
Bez těchto životních zkušeností, které ho rázně zbavily
pošetilosti, by Baťa nebyl Baťou. Studium na „vysoké“ v době,
kdy ho formovala tvrdá životní zkušenost, by v něm nedalo
vzniknout tomu, čím byl Baťou.
Tento fakt v obecnosti neměl by být opomíjen při školských reformách. Nevolám po zrušení vysokých škol, ale po paralelní praxi při studiu. Za účelem mnohonásobného zhodnocení získávaných vědomostí, navázání kontaktu s reálným životem na pracovištích i ujasnění si účelu a potřebnosti studia a jeho rozšiřování z vlastní vůle i zvídavosti podle poznatků praxe. Něco takového je v medicíně, ale jinde? Na pracovištích studentů by měli být mistři, dávající studentům úkoly k řešení. Zručnostní, organizační, i teoretické, konstruktérské, atd. To jsou podmínky, v nichž se pošetilost nerozvíjí. Současně si student řeší i financování studia. Tím pak získává i drahocenné praktické zkušenosti s hospodařením a poznává hodnotu peněz. Což se neděje, studuje-li za peníze rodičů a státu, bez praxe.
                             

O SLUŽBĚ VEŘEJNOSTI PODLE BATI

Chci vám teď představit a nabídnout k diskusi a poznání baťovskou variantu Služby veřejnosti, jako filosofický základ a metodu lidské pracovní a sociální aktivity. Právě ona, doplněná samosprávou práce, je podstatou Batismu a ona přinášela zákazníkům nejlevnější výrobky, firmě světovou proslulost a spolupracovníkům báječné výdělky za poctivou práci pod šéfovým heslem Zámožnost všem.
Čím je Služba veřejnosti proti dnešnímu stavu společenského systému nová, převratná, a žádoucí?
Ona zavrhuje zásadu obchodu „prodávej za maximální, ještě funkční cenu“ a hledej „nejlevnější pracovní sílu“. Tato zásada je dnes všude obecně přijímána a její světoborná škodlivost je v tom, že opovrhuje člověkem a jako mravně úpadková je jádrem všech společenských problémů a chudoba.
Služba veřejnosti je přesným opakem: Prodávej za „nejnižší možnou cenu“ a plať „maximální mzdu“.
Zkuste si představit, co by se stalo, kdyby jednoho dne vyrukovali do ulic lidé s trojnásobnou výplatou a našli ve všech obchodech poloviční ceny. A za měsíc by byly ještě o chlup vyšší výplaty a ještě nižší ceny. A tak tomu bylo až do skonání světa. Tak tohle, ne ovšem ze dne na den, by dokázala všeobecně přijatá Služba veřejnosti a tak se žilo ve Zlíně za Baťů. Ty nižší ceny nebyly tam obecně v obchodech, ale jen ve firemních konzumech a Baťových Domech služby.
Musím ale mnohé lidi zklamat. Ty vysoké výplaty byly za vysoký pracovní výkon. Ne ovšem za smrtonosnou dřinu, jak to líčila propaganda KSČ a ÚRO, a jak to mnozí máte zadřené pod kůží a každé baťovské plus se snažíte - pošetile - obrátit na mínus.
Jde mi o prezentaci toho, co z batismu zůstalo a ještě dlouho zůstane platné. Co může být, a bohdá bude, užitečné i pro dnešní společnost a její hospodářské aktivity, a koneckonců i pro politickou renesanci současné deformované demokracie.
Batismus vyrostl zásluhou Tomáše Bati a jeho důsledného hledání pravdy. Jeho poznáním života nejnižších vrstev společnosti „na své kůži“. Jak on sám říká, byla to touha tvořit lepší život, co ho stále hnalo kupředu. Tvořit ne pro sebe, ale pro všechny. Službou veřejnosti, službou životu. Tvořil, a vytvořil nový typ lidské pospolitosti.  Byl to pan Tvůrce.
(„Moje práce má jen jeden účel: Službu životu.“)           (“Nehoňte se za penězi. Kdo se honí za penězi, nikdy je nedohoní. Služte. Budete-li sloužit podle svých nejlepších sil, nebudete moci uniknout penězům.“) Jste-li zvyklí pochybovat o poučkách a heslech, u Bati udělejte výjimku. On byl pravdivý. Pokusme se o definici Služby veřejnosti:                                                                           „Služba veřejnosti je pracovní aktivita jednotlivce na každém stupni organizační hierarchie, i celých pracovních kolektivů, konaná se zaujetím dovedně, stále lépe a levněji, v nejvyšší kvalitě, sloužit výrobky či službami lidem, jimž jsou určeny.“
Deset let hledal Tomáš Baťa, než našel dokonalou formu Samosprávy práce. Tou pak pozvedl Službu veřejnosti na úroveň o třídu vyšší.                                                                 
Baťa tedy uskutečnil Samosprávu práce, která znamenala víc, než cokoliv jiného v pracovních a výrobních podmínkách kdekoliv ve světě. Ona dokázala to, co tak ocenil pan Landauer.                                                    Ona odhalila, jak zbytečný byl a je marx-leninismus a jím prolitá krev i jím způsobený zmatek v hlavách milionů stoupenců.
Každý dělník v samosprávné dílně ví, například:                    Tak těchto 349,- korun co dostanu večer ve výplatě, to je cena mojí dobré práce za těch 6.082 párů, co jsme prodali expedici a co prošly mýma rukama za tento týden, krát 5,74 haléře za pár.                                                          Těch 166,- korun co mi jde na konto za tento týden, to je můj 0,42 % procentní podíl na zisku dílny, který byl, jak říká dílenský výkaz, 39.523,85 Kč. Tak to jsem vydělal o 6 korun víc, a o 9 korun větší mám přírůstek na kontě proti minulému pátku. Dobré je to, ale když vymyslíme nějaký další fígl, jak udělat víc párů, ještě to poskočí. Daří se nám. Nikdy bych si nepomyslel jako sedmnáctiletý ogar z kotárů, z Francovy Lhoty, bez práce, že když dojdu pěšky do Zlína, budu mít za deset roků dvě děcka, 350 měsíčně, 16 tisíc na kontě a přes dvacet tisíc v podnikové spořitelně. A to jsem matce koupil dvě kravky. Nevyučený. Dělám, co se dá, špekuluju, kde co ušetřit, co dělat jednodušeji, jak upravit stroj a všecko možné. No a pomalu to jde dopředu. Loni jsem dostal tři tisíce za návrh na znemožnění úrazu prstu na stroji. Nic není tak dobré, aby to nemohlo být lepší.                                                                                      Služba veřejnosti, obohacená Samosprávou dílen, je nejlepší, nejefektivnější systém práce, výroby, obchodu a služeb jaký byl kdy na světě až dosud vytvořen. Zřetelná obchodní převaha Baťovy humanisticky pojaté organizace nad kýmkoliv a kdekoliv byla toho důkazem. 
25. 8. 2010                                                                 Stanislav Vrbík / 602 563 464
                                                                                          stanislav.vrbik @email.cz